Vůně rosy, šepot popela
9. – 16. července 2023
Muzeum v přírodě Zubrnice
Cena: 700
Věk: 18-35
Přihlásit se můžeš na e-mailové adrese: sepot.popela@seznam.cz
Připravujeme tábor, který bychom chtěli sami zažít. Láká tě představa trávit svůj čas venku; debatovat, mlčet nebo zpívat u ohně, po večerech se toulat v kostýmu skanzenem? Odvážíš se vstoupit do příběhu a prožít na vlastní kůži všemožná nebezpečí, vyhrocené situace a překvapení? Potom čti dále.
Příběh
Kamenitá cesta je pod údery léta rozpálená do běla. Tetelivý vzduch zahaluje osamocená boží muka do oparu nezřetelnosti. Jediný nejistý bod v moři zlátnoucího obilí a borových lesů. Snad jen bystrý pozorovatel by rozeznal drobný litinový křížek na stříšce. Ale Darek Vikla, který se k mukám potácivě sune, již není bystrý pozorovatel. Přes příkrov bolesti nevidí téměř nic. Z boku mu vykvétá rudá růže, která zvolna zlověstně tmavne. Další křečovitý krok, zašmátrání do prázdna a pád.
Dobrý pozorovatel by spatřil další výjev: na božích mukách zmučené tělo Kristovo a pod nim v jakési parodii svaté piety… tělo Dareka Vikly.
Nedaleko od všeho po cestě (zcela bez zájmu o celou tu lidskou a božskou tragédii) přeběhla popelavá koroptev, která sezobla zapomenuté zrnko ovsa a schovala se do stínu.
O TÁBOŘE
Program
Vůně rosy, šepot popela jsou zážitkovou a dobrovolnickou akcí. V praxi to znamená, že se po snídani věnujeme cca pět hodin dobrovolnické práci v areálu skanzenu, přičemž budeme lokalitě vypomáhat s všemožnými zahradnickými pracemi. Po obědě následuje polední klid, který je možné využít k odpočinku, hraní deskových her, procházkám… čili v podstatě k čemukoliv, na čem se domluvíme.
Večer (a nezřídka i noc) potom patří společnému hernímu programu, který bude založen na hraní postav (tzv. LARPU). Tyto postavy se načas stanou obyvateli malé polozapomenuté příhraniční vsi a budou prožívat obyčejné… ale i velmi neobyčejné osudy tamějších usedlíků. Všechny večery, které se neprotáhnou hluboko do noci vinou hry, se však dosti pravděpodobně protáhnou hluboko do noci kytarováním a debatováním u ohně. Inu, život je krátký, nejistý… a nikdy nevíš… nikdy nevíš, kdy popelavá koroptev sezobne zapomenuté zrno ovsa kdesi na prašné cestě zbrocené krví.
Larp
Larp je označení pro specifický druh her, založených na hraní role. V těchto hrách má každý hráč přidělenou roli nějaké postavy, kterou během hry ztvárňuje, podobně jako herci na divadle. Oproti divadlu však nehrají hráči pro diváka, ale pro sebe samé a své spoluhráče.
Každá postava má vytvořený charakter, podle kterého za ni hráč jedná, a své herní cíle, kterých se v rámci této role snaží dosáhnout. Vzájemnými rozhovory, interakcí a hereckou improvizací pak hráči společně rozvíjejí příběh, kterého jsou jejich postavy součástí. Rozuzlení celého příběhu obvykle není pevně stanoveno a je tedy zcela na hráčích, jak se rozhodnou herní situace v rolích vyřešit.
[převzato z: www.larpy.cz]
Zubrnice
Zubrnice, muzeum v přírodě a zároveň nejmladší skanzen v Čechách, je zasazen do kopcovité, malebné i rázovité krajiny Českého středohoří v bývalých Sudetech. V nitru historické vesnice najdeme hodnotné roubené, hrázděné i zděné stavby z 19. století – vesnickou (chmelařskou) usedlost, obchod, školu i barokní kostel Máří Magdalény.
Kousek za obcí lze obdivovat i technické památky – síť mlýnů v údolí Lučního potoka nebo nádraží u zrušené lokální dráhy. Tento soubor staveb nejen přibližuje bydlení, kulturu a sepětí bývalých obyvatel s krajinou, ale je i svérázným dokladem proměny zapadlého místa se zapomenutou historií.
TÝM
Žirafka
Pole zlatého obilí je zahalené v milosrdných rukách nočního chladu, který dává vydechnout žáru letního dne. Brzy bude svítat, ale nyní je ještě hluboká noc: je hodina mezi psem a vlkem. Pod křížkem sedí vysoká zasněná žena oděná v dlouhých šatech. Je poslední, kdo ještě nešel spát. Plnými doušky vstřebává všechnu melancholii téhle chvíle. Zítra bude znovu zapalovat jiskry v duších, bojovat ve velkých i malých bitvách a hluboce obdivovat krásy, co život přináší. Nikdy nikoho nenechá padnout. Ale nyní je ještě dnes. Zvláštní bezčasí, hluboká noc, vzácná chvíle strohého ustrnutí, ve které není nutné tasit zbraň. Jen snít.
Kuba
Průrva ve skále, zetlelé borové jehličí a všudypřítomná vůně smůly. V korunách stromů burácí vichr, ale okolo mechem porostlého kamene je podivný, tajemný klid. Asi třicetiletý muž v roztrhané košili sbírá klestí, aby rozdělal oheň. Večer bude zpívat a pít víno rudé jako krev. Nyní je ale zasněný a neopatrný. A o čem sní? Má hlavu plnou vizejček, ale plánování je mu vlastní jen napůl, protože rád překvapuje a improvizuje. Podle zarostlé tváře i špíny za nehty lze usuzovat, že nepochybně patří k místním loupežníkům. Popudlivému a křivdy neodpouštějícímu zbojnému lidu: rovněž však mužům rovným a přátelským.
Kačk
Večerní slunce halí krajinu do načervenalé záře. Od vesnice stoupá do kopce drobná ženská postava. Když dojde k okraji lesa, shodí z ramene těžký vak. Chytne konec své obnošené lněné sukně a zastrčí jej za kožený opasek, na kterém má zavěšenou malou dýku. Vyhoupne se do větví mohutného dubu. Chvíli jen tiše sedí a z výšky pozoruje, jak slunce mizí za obzorem. Těší se na společné veselí v kruhu známých i nových přátel, praskání ohně a vůni pečených brambor. Ráda pomůže, kde je potřeba. A tam v lese na ni čekají dobrodružství, která si nenechá ujít. Seskočí na zem, zvedne vak a zmizí ve stínu stromů.
FOTKY
