Díra!
Jonas   
24.4.2015
Sedím u ohně, okolo přátel pár, opékám klobásku, poslouchám zvuky kytary a mám se fajn. Kde to jsem? No, jsem v Díře!

Cesta byla poměrně dlouhá, ale se současnými možnostmi dopravy nic nepříjemného. V půl čtvrté jsem nasedl do vlaku v Praze a v devět hodin už vstupuju na hrad Vikštejn vzdálený asi 20 km od Opavy. Cestou jsme stihli i trošku bloudit. O půl hodiny později zjistíme, že námi hledaný, poslední člen skupiny, už sedí v hradním jádře. Tam si tedy společně sedneme k teplému ohni a připravujeme večeři. V průběhu večera zjišťujeme, v jaké Díře jsme se to doopravdy ocitli. Lidé tu pamatují málem i Přemysla Oráče a psychicky už na tom asi také nejsou úplně nejlépe. Snaží se nám napovídat, že to skučení větru mezi pobořenými zdmi hradu je jakýsi duch místního, dávno zemřelého občana. Nevím, jestli to způsobují ty povídačky nebo je to hra stínů, ale občas se mi zdá, že vidím obrys jakési postavy. Shodneme se, že únava je prevít a míříme do našeho příbytku, do spacáků a spinkat.

Noc nepatřila k těm letním teplým ba spíše naopak. Při pohledu z okna nás vítají sněhové vločky, pomalu tající pod prvními paprsky slunce. Každý svou vlastní rychlostí, kterou uznává za bezpečnou, jsme se připravili do práce. Sešli jsme se tu opravdu parta hic, jako dělaná pro každou robotu. Já s použitelnou jen jednou rukou, Šotka s rostoucím bruchem a pak tři, vcelku zdraví ogaři Kryštof, Kuba a Filip (ten měl kašlík). I přes to jsme se pustili do uklízení odpadků z hradu, kácení náletů před věží a stihli jsme i odstranit sesuté kamení ve sklepích. Po skvělém obědě od místní rodiny Skalíků, kteří se o hrad Vikštejn starají, před námi ležel nelehký úkol. Dokonce i v takové Díře, ve které jsme byli, měli jakýsi archiv. Dozvěděli jsme se o případu dávného lupiče, kterého když chytili, tak aby to nebylo málo, tak nejen oběsili, ale i rozčtvrtili a roznesli ostatky po okolí. Já takhle odejít ze světa, nebyl bych úplně šťastný a klidně bych i strašil staré kořenářky. Bez váhání jsme se vydali sehnat všechny ostatky a zbavit se tak ducha. Cesta se nedá zhodnotit jinak než úspěšná. Viděli jsme krásnou krajinu podél řeky Moravice, navštívili malou břidlicovou štolu, našel jsem medvědí česnek, příjemně jsme se uchodili a hlavně bezpečně všichni dorazili zpět.

Poučeni, zvolili jsme pro druhou noc pro spaní okolí kamen, které jsme i roztopili. Rozdíl byl znatelný a tak se nám v neděli ráno i lépe vstávalo. Jak už to bývá tak v den odjezdu přišlo i hezké počasí, ale s těmito zákony my nic nesvedeme. Konec víkendovky patří úklidu a loučení. Z Opavy jsme se každý vydaly ke svým domovům, věřím, že nemluvím jen za sebe, když říkám, s dobrým pocitem a opět o pár zážitků bohatší.

Příště můžeš jet s námi :)

Jonáš